Rada Evropské unie vydala pod číslem 12513/18 dokument obsahující srovnání posledních návrhů znění směrnice o autorském právu na jednotném digitálním trhu („Návrh“), tj. původního znění Návrhu z pera Evropské komise, znění navrženého Evropským parlamentem a právě znění navrhovaného Radou („Návrh Rady“). Daný dokument tak umožňuje komplexní porovnání jednotlivých variant Návrhu a zhodnocení posunu v jeho přípravě od EU Legal News II/2017, kdy jsme o něm informovali naposledy.
Sporné body Návrhu
Návrh nadále zůstává předmětem rozsáhlé diskuse nejen mezi právníky, ale stal se rovněž předmětem kampaní jednotlivců, internetových společností i širší angažované veřejnosti1. Hlavní body Návrhu, které nadále vyvolávají nemalé nejasnosti, zůstávají zejména jeho článek 11 (ochrana mediálního obsahu při jeho užití on–line) a článek 13 (užití chráněného obsahu poskytovateli služeb informační společnosti). Některé komentáře dokonce hovoří o tom, že Návrh významně zasáhne do svobody slova na internetu a přirovnávají jej ke stroji na cenzuru2. Nakolik se jedná o oprávněné obavy a nakolik jde spíše politickou rétoriku, musí patrně posoudit každý sám, nicméně pro účely této úvahy je potřeba znát současné znění obou článků.
Článek 11 Návrhu – tzv. „daň z odkazů“
Původní znění Návrhu se týkalo vzniku práva vydavatelů tisku na odměnu v případech, kdy jejich obsah bude využíván dále v digitální podobě. Zde došlo v Návrhu Rady k poměrně významnému posunu ve specifikaci pravidel pro uplatnění takové odměny.
Jednak Rada výslovně uvedla, že právo na odměnu vznikne pouze u on-line použití, nikoliv za „digitální“ použití. Na odměnu by měli mít nárok pouze vydavatelé tiskových publikací usazení v členských státech. Povinni k placení odměny budou poskytovatelé služeb informační společnosti.3 Dle odst. 31 recitálu Návrhu Rady lze dovozovat, že dotčenými poskytovateli by měli být primárně služby jako agregátor novinek, nebo služby monitoringu médií, ovšem není vyloučeno, že se dotkne i vyhledávačů (Seznam, Google).
Rada patrně v důsledku kritiky aplikace článku 11 Návrhu na vyhledávače zavádí výjimku na užití „nevýznamných částí tiskové publikace“. Podle konstantní judikatury SDEU, který dovozuje, že i velmi malé části textu (například nadpis, perex apod.) mohou být dostatečně významné4, lze spíše očekávat, že členské státy budou tuto judikaturu respektovat a tudíž vyhledávače mohou být danou úpravou nakonec také přímo dotčeny, tj. povinny platit odměnu. Navíc každý stát by mohl mít jiný přístup k dané výjimce, což by v souhrnu mohlo mít negativní dopad na přístup k informacím on-line. Rada se sice snaží vyvažovat zájem vydavatelů na jedné straně se zájmem na svobodném rozšiřování informací na straně druhé, ovšem to, že konkrétní podmínky ponechává na členských státech, se nejeví jako vhodný přístup k dosažení jednotnosti podmínek digitálního trhu.
Návrh Rady výrazně zkracuje délku trvání práva vydavatele tiskové publikace na 1 rok (z původních 20 let dle Návrhu). To znamená, že po uplynutí 1 roku by vydavatel tiskové publikace již neměl právo na odměnu za on-line použití jeho publikace za výše uvedených podmínek. Zkrácení uvedené doby lze jistě vítat právě s ohledem na zmíněné právo svobodně rozšiřovat informace.
Návrh Rady dále odstraňuje výjimku pro nekomerční užití individuálními uživateli (například na sociálních sítích, blogu apod.). Jelikož je právo vydavatelů Návrhu Rady nově omezeno na on-line užití, měla by se na uživatele při užití tiskových publikací uplatnit pravidla pro sdělování veřejnosti,5 včetně již existující výjimky pro nekomerční užití6. Uvedená aplikace ovšem není natolik přiléhavá, jako výslovná výjimka pro nekomerční užití v textu Návrhu, a proto se domníváme, že by měla být ve finálním znění směrnice zachována.
Celkově vnímáme Návrh Rady jako posun k vyjasnění limitů nadcházející právní úpravy. Bohužel nadále zůstávají otevřené velmi významné otázky, jako je uplatnění výjimek na vyhledávače nebo uplatnění výjimky pro nekomerční užití.
Článek 13 Návrhu – odpovědnost poskytovatelů služeb sdílení obsahu on–line
Článek 13 Návrhu se původně zabýval odpovědností poskytovatelů služeb informační společnosti, kteří ukládají velké množství chráněného obsahu nahrávaného uživateli takových služeb7. Bohužel Návrh již nedával důsledné vodítko k tomu, kdo takovým poskytovatelem má být. Návrh Rady nově článek 13 zpřesňuje jeho výslovným uplatněním na poskytovatele služeb sdílení obsahu on-line, kteří:
- cílí na stejný okruh uživatelů, jako služby audio či video streamingu (Netflix, Spotify apod.),
- jejich účelem je zpřístupňovat velké množství autorsky chráněného obsahu nahraného uživateli takové služby, a
- činí tak za účelem dosažení zisku (přímo či nepřímo), tím, že organizují, kategorizují, indexují či jinak propagují daný obsah, aby přilákali další uživatele.
Návrh Rady z výše uvedené definice výslovně vyjímá poskytovatele připojení k internetu, služby cloudových úložišť, které umožňují pouze ukládání souborů pro vlastní potřebu uživatelů (Google Drive), on-line tržiště (Alza.cz) a služby poskytované na nekomerční bázi (encyklopedie apod.). Návrh Rady dále výslovně uvádí, že posouzení, zdali určitý poskytovatel do výše uvedené definice spadá, či nikoliv, má být posuzováno případ od případu. Byť se tedy zúžil okruh poskytovatelů, na které daný článek dopadá, nejedná se o velký posun oproti původnímu znění, jelikož stále vyžaduje posuzování ve vztahu ke konkrétním případům a přináší tak právní nejistotu do podnikání dotčených poskytovatelů služeb.
Návrh Rady dále výslovně stanoví, že takoví poskytovatelé služeb užívají autorsky chráněný obsah sdělováním veřejnosti5, k čemuž je ovšem nutná licence od autora. Jinými slovy, pokud poskytovatel nebude chtít platit autorovi za licenci k obsahu, který vložil uživatel služby, bude muset zavést efektivní a přiměřené mechanismy, kterými dokáže takový obsah odstranit předtím, než autorovi vznikne právo na odměnu – filtr obsahu či podobně. Návrh Rady počítá s posuzování efektivity a přiměřenosti mechanismů filtrace ve vztahu k velikosti poskytovatele, vkládanému obsahu a dalším aspektům podnikání poskytovatele, což je jistě pozitivní zpráva. Současná účinná úprava3 však obecně vylučuje možnost uložit poskytovatelům povinnost k zavedení podobných mechanismů, tudíž Návrh Rady je významným zásahem do posud stanovených pravidel podnikání v dané oblasti (vyloučení odpovědnosti u mechanismu „notice and takedown“, resp. Safe Harbour8). Rada se snaží se současnou úpravou vypořádat jejím výslovným vyloučením ve vztahu k autorsky chráněnému obsahu.
Lze očekávat, že daný článek bude mít finanční dopad jak na poskytovatele služeb sdílení obsahu on-line, tak na ty, na které uvedený článek nemíří, ale z obavy o potenciální postih raději preventivně zavedou výše uvedené mechanismy. Bohužel současné filtry obsahu mají stále diskutabilní efektivitu v rozeznávání obsahu, a pokud se jedná o univerzální služby umožňující ukládání různých typů souborů, je aplikace filtrů obsahu o to problematičtější. Nemluvě o tom, že určité způsoby užití autorských děl jsou dovolené přímo ze zákona, což však filtry zpravidla odhalit nedokážou. Je zde tudíž významné riziko, že uvedená úprava vnese ještě více právní nejistoty do podnikání některých poskytovatelů služeb informační společnosti, než nyní.
Co bude dál?
V současné chvíli Rada, Evropský Parlament i Komise prosazují významně odlišná znění Návrhu. Návrh nyní poputuje do tzv. trialogů, v rámci kterých v podstatě mimo formální pravidla jednají zástupci Komise, Evropského parlamentu a Rady o kompromisním znění, které by pak měla schválit Rada a plénum Evropského parlamentu. Výsledné znění směrnice tak nyní stále nelze předvídat. Situaci kolem přijímání Návrhu pro Vás budeme i nadále sledovat.
Autoři:
Jan Diblík – partner
Samuel Král – advokát
Vojtěch Bartoš – advokátní koncipient